Stromová víla
Stromová víla
Noc vládou zesláblá, dnu žezlo vracela,
spočinout v dutinách, v jeskyních, v kapradí,
vsáknout se do země na pár chvil toužící.
Než se však paprskům vytratí docela
stromy, mech, slatiny naposled pohladí
i duše nad blaty na věky bloudící.
Na skalním ostrohu nad lesem nad strží
tak jako každý den, tak jako od věků
v paprscích oděná dívka tam stála.
Na noci loučení pohled ji pozdrží,
nahá tam paprskům, ukrytá člověku
den čerstvě zrozený by přivítala.
Naboso stojící na chladném kameni
tak jako včera a tak jako před lety
tak jako každý den vánek ji probudí
a ona paprskům, Slunci dá znamení,
ať kámen pod nohou, les nocí zakletý,
temnotou nasáklý, vlahý je, nestudí.
Do této chvíle jak s kamenem spojená,
tím, jak ji paprsky, po nohou pohladí,
cítí jak roztává, ví že je volná.
Paprskem zářivým pouta jsou zlomena
a noční nahota rázem jí nevadí,
když v očích zahoří pochodeň smolná.
V očích jí zazáří jiskřičky života,
když skočí ze skalky do trávy do mechu,
aby les doteky v den probudila.
Kolem ní radost se jak plamen mihotá
a sama příroda sleduje bez dechu,
že v lůně jejím se zrodila víla.
Nožky se roztančí prokřehle nad travou,
do tance ze stromů ptáci jí zapějí
a den jí daruje šaty jak sen.
Z mlžného oparu se stužkou zlatavou,
na čelo diadém z průzračných krůpějí,
po kterém zatouží tisíce žen.
Protančí paloukem okolo borovic,
úsměvem potěší bělostné břízy,
ze smeklic nesetře slzičky rosy.
Přeskočí bystřinu i kámen jako nic,
vždyť z toho všechno zná, nic není cizí,
však jim tu den co den úsměvy nosí.
Dotančí k bažině, tak chmurně mlčící
stejně jak včera a stejně jak před lety,
i pro ní přinesla záplavu úsměvů,
poupata kosatců z vody se rodící,
vezme je do dlaní, přitiskne na rety
a ony rozkvetou do slunce, do zpěvu.
Do zpěvu ptáků tam, nad tichem slatiny,
které se zpěvem tím pro dnešek rozplyne
a život naplno k oblaze prorazí.
A víla nad slatí, čistá a bez viny,
roztančí ostatní životy nevinné,
až z toho podivně u srdce zamrazí.
Na břehu močálu, mohutný, slábnoucí,
javor to sleduje každý den slaběji,
to, jak z něj postupně život se vytrácí.
I pro něj smějí se oči tak lesknoucí,
jen už teď pro něho ptáčata nepějí,
bažina čeká, až vítr ho pokácí.
A větev jediná, kde lístky zelené,
tak jako poslední záchvěvy života,
na pozdrav mávajíc javorům v okolí,
značí že nevzdá to, přes srdce zlomené,
přes oči znavené, které rve slepota,
pád v náruč bažiny dnes ještě nezvolí.
Dnes ještě naposled ten tanec chce sledovat,
to tělo bělostné nad šumným rákosím,
jak pro něj v loučení vánkem se rozvlní.
V noci, až odejde, až všechno půjde spát,
on tiše ulehne, sbohem dá touhám svým
a víla ráno tu pár slz mu uroní.
Ona však dnešní den netančí pro něho,
cosi ji pohání, cosi ji žene dál,
jako zlá předtucha, jako zlé tušení,
tanec jak v mrákotách sevře ji do svého
lůna a vede ji, tam, kde spí žal,
tam, kde spí smutek a přebývá zděšení.
V rákosí při břehu pod strání rostoucí,
cosi ji pohání, cosi ji nutí,
něco, co v duši ji podivně zamrazí.
Leží tam něco tak zvláštně se lesknoucí,
napolo v rákosu, napolo v suti,
něco, co dech její na chvíli vyrazí.
To, co tam uvidí, změní ji docela,
něco, co uvidět v životě neměla,
před čím ji lesní stín ochránit měl.
Zděšení v očích má, nevinnost zmizela,
měla by zůstat tak čistá a veselá,
osud však dnešní den jinak to chtěl.
Hrudní plát leskne se uprostřed děravý
v tom jitřním paprsku na břehu bažiny,
kde víla v modlitbě zděšeně pokleká.
Přilbice prohnutá pár kroků od hlavy,
toho, jenž vzdálil se lidem své družiny,
tak víla poprvé uzřela člověka.
Ručkou svou bělostnou hladí ho po tváři,
nabere do přilby vodu a omývá
rány mu na krku, smívá krev z brnění.
Pak oči zavře mu, jež dnes už nezáří,
opláchne ruce si, na nichž jí ulpívá
krev toho člověka, krev, smutek, zděšení.
Pak vlasy vlnité, krví teď slepené
proudem slz nejčistších něžně mu pokropí,
aby je přírodě čisté dala.
A potom ostatní, navěky ztracené,
duše mu pokynou a on to pochopí,
odejde v pokoji – jeden z mála.
Víla však v smutku svém a ve svém zděšení
udělá něco, co dělat by neměla,
Něco, co život jí nadobro obrátí.
Činem tím přesmutným osudu znamení
dá teskná zmatená, aniž by věděla,
že to, co stane se, nikdo už nevrátí.
Poklekne nad tělem a z ruky sevřené
sebere meč tomu, kdo jej již nesmí mít,
Slunci ho ukáže s výčitkou beze slov.
Ocel se zaleskne a srdce zmatené
po ničem netouží, jen tu zbraň odhodit,
ruce však pevně dál svírají kov.
Na tělo u nohou naposled pohlédne,
víc už tu nechce a nemůže nečinně stát,
být svědkem zmaru a zhasnutí života.
Obloha potemní, zář Slunce vybledne
a z hloubi močálu, cosi, co neznala, začne se smát,
a ten smích srdce i hlavu jí zamotá.
Chce běžet hladinou kosatcům žalovat
i břízám bělostným, co stojí při břehu,
těm, co jim tančila už tolikrát.
Břízy však, kosatce, začly se víly bát,
zraky své odvrací od ní dnes při běhu,
tentokrát nikdo už nechce ji znát.
Tak voda na blatech do stran se rozstříká,
zlověstně blyštivá, temná a chladivá
cítí že nadešel teď její den,
pár nožek bělostných když po ní utíká
směrem kde tyčí se naděje mámivá
zesláblý skloněný javoru kmen.
Nohy se nevznáší nad lesklou hladinou
tak jak ji při tanci zlehýnka hladily,
teď trávu lámou a krůpěje stírají.
Se zbraní v rukách svých už není nevinnou,
pochyby bolestné duši jí zkalily,
když oči vyhaslé dál na ni zírají.
Bažina rozvírá náruč svou bezednou,
Zpěv ptáků utichá, bahno jej pohltí,
Dřív, než si močál dá hlavní svůj chod.
Smeklice sápou se po nohách najednou,
svazují kotníky v útěku před smrtí
při kraji bažin a bezedných vod.
Pár kroků stačilo, pár kroků ke břehu,
pár kroků k záchraně života čistého,
však zbraň jí v rukách tak nezemsky tížila.
Takhle to spělo s ní ke konci příběhu
pro ní tak nezvykle podivně chmurného,
podivné jitro dnes nešťastně prožila.
Tráva ji svazuje, rákos rve šaty z ní,
močál už mlsně a chlípně jen vyčkává
s náručí schystanou na její pád.
Tichounké prosby a modlitby k nebi zní,
to se však odvrací, odpověď nedává,
jen místo pomoci ledový chlad.
Meč v rukách dívčiných zoufale těžký je,
seká a bodá však po travách, v rákosí,
bojuje o život poprvé – naposled.
Strach svůj a zoufalství za ten boj neskryje,
utichnou modlitby, vlahé rty neprosí,
když skokem posledním vrhne se vpřed.
Bažina bublavě vítězně zaječí,
chladivé výkřiky ke kostem proniknou,
obejmou hebké a pružné to tělo.
Cosi však v poslední vteřině po meči
vyrazí úderem poslední silou svou
a vzduchem jako šíp cos proletělo.
Zbraň letí čepelí do srdce bažiny
a za ní zelené lístky se snášejí
poslední listy to starého javoru.
Vložil svou poslední sílu v ten jediný
úder, co za zbraní vystřelil s nadějí
v záchranu víly. Teď zvedá ji nahoru.
Zvedá ji zemdlelou z bědného sevření,
kdy tělo zmučené očím se vytrácí,
průhlední, ztrácí se, život jí odchází.
A nad tím výjevem jen zlostné chrčení,
tak močál tanec jí, úsměvy oplácí,
však ptáci přilétaj, zpěvem ji provází.
Javor ten schýlený, smutný a zoufalý,
korunu sklání níž, nad tělo mladičké,
a ptáci zpívají, kosatce zavoní.
Až v noci stáří ho v bažinu povalí,
kdo zítra postojí v modlitbě kratičké?
Kdo slzy uroní?
Nežli mu odejde, než zmizí docela,
větvemi pohladí, k sobě ji přivine,
přitiskne k srdci ji chřadnoucímu.
Poslední věc, kterou v životě udělá,
proplete větvemi vlasy té nevinné,
na kmeni, na duši cítí zimu.
Víla tam v objetí s javorem v loučení
otevře oči a tělo své přivine
tam k tomu smutnému starému stromu.
Nebe však nechce ji a osud pozmění
v poslední chvíli v té vteřině jediné
a Slunce paprskem žehná tomu.
Tak větve javoru ve větvích vpletené,
těla tak rozdílná v posledním objetí,
duše i vědomí v jedno splynou.
Na tělech na srdcích jizvy jsou scelené,
močál jim u nohou zbavený prokletí,
nikdy už nepozře duši jinou.
…
Noc vládou zesláblá, dnu žezlo navrací,
dnes nikdo nad lesem již hlídku nedrží,
však smutek, beznaděj, teď jitrem nevane.
Tak jako včera se noc i dnes vytrácí,
na břehu slatiny, pod skalkou nad strží,
javor tam v zeleni v jitru tom povstane